Březen 2015

Hledám tě, Lui

1. března 2015 v 14:00 | LuiSummer

Je pátek večer. Jako obvykle jsem schoulená v pohodlné kancelářské židli. Není to taková ta obyčejná kancelářská židle, je větší než ty ostatní, co vidám v pokojích mých kamarádek. A je pohodlná, přijemně teplá. Ale její hlavní plus je ta spousta prostoru, který mi poskytuje. Nohy mám skrčené ve své oblibené pozici a jsem zakrytá chlupatou oranžovou dekou. Nevědomky se zahledím do monitoru svého notebooku. Odrazí se v něm můj obraz a já se nad ním smutně pousměju. Vypadám tak křehce. Kdybych teď samu sebe viděla ve svém pokoji (jako někdo jiný samozřejmě), nejspíš bych se k té osobě na židli bála promluvit.

Vypadá, že se každou chvíli rozbrečí, i kdybych jí řekla něco pěkného, něco milého, vím, že by to nepomohlo.
Prohližím si ji. Vlasy má rozpuštěné. Zdají se mi delší než obvykle bývaly. Na konečcích jsou mírně zakroucené. To mě zaskočí. Vím, že byla vždycky posedlá svými vlasy. Nikdy nedovolila, aby se jí zkroutil jediný pramínek a pokud se tak stalo, udělala všechno pro to, aby to skryla. Vždycky o ně tak dbala. Možná až přiliš. A teď jim poskytuje svobodu? Zvlaštní.

Zabloudím pohledem k její tváři a první, co mě šokuje, jsou její oči. Jsou tak prázdné. Myslím, že právě teď ani nevěnují pozornost tomu videu, co probihá na obrazovce monitoru. Všimnu si, že dost často mrká. Až nezvykle moc. A pak spatřím tu malou kapku pod jejím okem. A najednou rozumím tomu prázdnu, co vidím v jejích očích. Tomu smutku, který se tam občas mihne, ale ona se nervozně kousne do rtu a zatlačí ho. Pozoruji ji ještě pár minut. Za tu krátkou dobu udělá tento proces hned několikrát. Proč?

Zmateně ji sleduji dále. Písnička, která hrála i před těmi pár minutami zpátky, hraje zase. Pouští ji stále dokola už několik dní, sleduje ten klip. Neměla by se věnovat tomu, co ji baví? Vždycky, když ji vidím u notebooku, píše jako splašená. Ale poslední tři měsíce tomu tak není. Už ani nevím, kdy jsem ji naposledy viděla věnovat se blogu.

Smutně sklopím oči. Nelibí se mi, že mě (Lui) zanedbavá. Vždycky jsem byla část jejího já. Ale ona jako by se mnou už nechtěla mít nic společného. Chtěla bych, aby byla zase taková jako dřív. Napadne mě, že ona nejspíš myslí na to samé. Nejspíš si to přeje také. Možná jen potřebuje čas, a tak odcházím z pokoje. Ještě předtím, než se vytratím, si všimnu nedojezených brambůrků na stole. Nedojedla je. Vlastně poslední dobou je nejí skoro vůbec. Což je další věc, která mi u ní nesedí. Doufám, že ji to brzy přejde, protože vím, že jsem důležitá část jejího já. A beze mě to zkrátka nikdy nebude ona. Někde tam v hloubi duše doufám, že to cití stejně. Ale nejsem si tím jistá.

Vím,slíbila jsem že se v březnu vratím. A doufám že vratím ale opravdu netuším kdy. Kdykoliv chci psát vzejde z toho tohle. Prostě se tak citím. Nejspíš už nejsem Lui. Vážně,vím že jsem vás zklamala. Opravdu mě to mrzí. Chci se sem vrátit ale možná ještě potřebuju čas.